První kyborg

Letos jsem slíbil, že je to můj poslední rok, kdy si mohu hrát zahradou a stejně jako jsem přišel o dvouleté pozorování hnízdění vlaštovek, příští rok si již nemohu dovolit sledovat krásy plísní a dalších chorob plodin. I přes krásu deviací v přírodě, je to letos můj poslední rok hrátek si. A protože jde o velice uzavřený cyklus retrospektivních epoch, ploch a událostí, vzniká tento text jako vzpomínka na budoucí události v asymetrii z pohledu lineárního a kauzálního času…

Míchám si kafe, protože počítám s vlivem kofeinu na můj myšlenkový vesmír a reakce vyplní plynem galaxii spojnic kauzálních rovin postavených na postulátech vzpomínek ze získaných informací jež vyplývají pouze ve spojení tečen ploch mezi kauzálním a lineárním chápaním času aby bylo poté možné zpětným posouzením linearity prokázat kauzální souvislost mezi skutky. Tedy skutečnými záchytnými body v propasti reálného času, který se pohybuje lineárně mezi různě vzdálenými body kauzálního času.

První kyborg a steampunk kultura

Spojení techniky a živé tkáně je nejen téma sci-fi po mnoho let. Ba se dá říct, že pokud člověk o něčem uvažuje trvale, je to život a význam mnoha orgánů mimo funkční celek těla. Od pradávných úvah o touze zpovídat zabíté protivníky pomocí kleteb, pojídáním orgánů, šokového oživení polomrtvých, vytváření nemrtvých vojáků, … jde o stejně tak téma staré jako projev lidské víry. Dnes jsme zase o kus dál a kvůli rozvoji techniky jsou dnes kryogenické komory plné separovaných hlav lidí, jež uvěřili v budoucí možnosti technologií.
A mezitím jsou reálné úvahy vědeckých obcí o uchování orgánů, zachování či vyvolání vzpomínek, v extrému příkladů je to například snímání vjemů v reálném čase skrze odposlech senzorických síťí živočichů a nebo rostlin.
Trošku jednoduššími slovy by šlo říct, že člověk od prvního pochopení přínosu techniky pro zvýšení rozsahu možností nejen lidského těla o toto rozšíření usiluje. Dnes jen stojíme na pomezí etiky a podstaty pro další výzkumné epochy a narovinu lze říct, že při přivřených očích, se kolem již Sci-Fi napojených mozků děje.

První mozek

Když se zamyslíte nad příběhem pana Frankensteina a jeho výtvoru složeném z kusů těl a mozku, a nebo dobové vyjádření golem a šém či nemrtví a kletby či rituály, lze říct, že toto téma má jasný základ a velkou roušku fantazie kolem. Kresby dávných hermetiků nám také nenapomáhají, protože být důslední, celistvost těla jako fungujícího celku nositele vědomí není jediná varianta bytí, rozhodně ne v lidských představách.

V posouzení významu virtuálního světa si připomeňme památku miliónů potkanů a krys, které padly za výzkum neurovědy a díky tomuto výzkumu je dnes ve vědecké obci k dispozici virtuální model mozku hlodavce.
Chvíli nepochybujme nad dokonalostí takového modelu a stačí fakt, že jde o model bez projevů vědomí, ale generující průběhy a výsledky jako krysí mozek reaguje na podněty. Tedy máme k dispozici virtuální masu mozku, která reaguje na dloubnutí do senzorů, například na podnět na různých simulovaných portech.
Na tento výtvor lze reagovat radostně, typově jako už žádní mrtví hlodavci z umělých chovů a nebo jako já… Tvl, takže teď už počítač sám řekne co potřebuje pro ovládnutí krysího mozku…

Umělá inteligence a První kyborg

Když dáme dohromady dnešní algoritmický stav umělé inteligence v možnostech strojového učení, můžeme najít dvě zřetelné překrývající se limity.
Jedna je posun vpřed odpovídající možnostem dnešní dostupné technologii, byť na hranici fantazií. To není těžké, před mnoha lety jsem pochopil, že je vždycky lepší víc dat, před pěti lety jsem si myslel, že umřu na katalogizaci dat, a před dvěma roky jsem začal uvažovat o kolegovi U. I. (Racek – mujkolegaui.cz). Letos si již myslím, že Racek je základní prostředek mojí úvahy pro kosmické zahrádky. Tedy ne přímo Racek, ale určitý modul typu Neurální sítě pro řízení biotopů a prostředek podpory zdravého růstu rostlin.
Když tyto úvahy, včetně dříve naprosto nepředstavitelného výkonu neurálních sítí typu TensorFlow, spojím v jednu limitu, tak se vynořuje druhá, jež přesahuje ještě nedávné možnosti technologií, a obě porovnám, dostanu se k úvaze(, že dnes je již stav), kdy již předvychovaný korpus modelu umělé inteligence zvládá obsluhovat neznáme zařízení a postupem času jej uchopuje v principu ovládání nad původním účelem/záměrem (od hradla k řízení prostředí).
Je to stejné, jako když jsme kdysi plesali nad výsledky U. I. v GO, pak Starcraftu, pak v ovlivnění pohledu do reality…a dnes je umělá inteligence součástí přirozeného prostředí člověka. Klidně v tomto pohledu opomeňme, že dnešní stav popisu U. I. a strojového učení je v mnohém ještě marketing, protože dnes, za pár let,… za mnoho let… pořád se bude dát říct, že U. I. je součástí prostředí člověka.

Dnes to je výzkum v tématu „umělá inteligence a ovládnutí bio hmoty mozku„, přičemž se vychovává datový korpus umělé inteligence, který stimulačně zkoumá možnosti virtuálního modelu krysího mozku.
Výsledkem je umělá inteligence, která dokáže vyjádřit rozdíl mezi ovládnutím virtuální simulace a reálného ovládnutí připojeného živého mozku. Prozatím opět zůstaňme u virtualizace, kdy vychovávaná umělá inteligence zkoumající virtuální simulaci mozku pracuje s odchylkami mimo simulaci a porovnává realitu na dostupných datech se simulací v režii U. I. Čehož výsledkem je buď rozvoj simulace a nebo cesta k připojení živé tkáně. Cesta k prvnímu kyborgovi pod řízením výsledků simulace umělou inteligencí.
V jedné větě se dá říct, že abychom obešli komplikace etických výzkumů, chceme, aby díky pomoci umělé inteligence a simulacím šlo vše rychleji a bez katastrofálních mezivýsledků, které mohou pobouřit veřejnost.
Tedy první virtuálně simulovaný kyborg již v nějaké laboratoři je. Stejně tak mi nečiní problém přijmout, že již je na světě laboratoř, které překonala tuto virtualitu a pracuje s živou tkání.
Sice si na titulek typu „Vědci dokázali do mrtvé tkáně zapsat vzpomínky a zase je po čase vyvolat“ počkáme, ale také počítejme, že informace bude právě o té mrtvé tkáni, zatímco podstata výzkumu pracuje s živým mozkem. A živý mozek, to je vědomí, byť by na úrovni pudů.
Mozek krysy, v harmonickém spojení s U.I., by hravě zvládal hradla a klopné obvody. Pravděpodobně po stimulačním tréninku by rozlouskával přístupy do sítí na nativní úrovni HW (bez překladače pro člověka). Mozek psa by pak klopné obvody seskupoval a U.I. by prostorovým chápáním psího světa lépe zvládala prostředky výměny informací mezi skupinami a značenými logickými shluky nad HW komunikací simulovanou pomocí chemické věty komunikace hmyzu. Nu a mozek opice, by takové spolupráci s U. I. dal plné chápání 3D prostoru a také zprostředkovaně chápání lineárního času (jiných tvorů).

Umělá inteligence, Kyborg a válka o ovládnutí

V úvaze tohoto bloku si představme stav napojení živé mozkové tkáně na prostředky přežití a propojení s umělou inteligencí, která zkoumá jak „mozku“ lépe posloužit pro jeho (přežití a) pevnější ovládnutí a z druhé strany vědomí v mozku, které pudově chce ovládnout připojené senzorické sítě a ovládnout nakonec připojený HW jako tělo. V interakci pak vzniká vrstva parametrické kontroly nad progresem ovládnutí HW mozkem a stimulace reakcí mozku ve směrování (krysí bludiště) pro ovládání HW. Tento proces požaduje postupný proces od pudových mozků po mozky tvorů schopných vizualizace a představ. Ve chvíli úvahy nad použitím mozku tvora s intuicí a schopností v mysli vytvářet falešné vzpomínky (snít) se dostáváme za hranice Euklidovského vesmíru. Vskutku, v mnoha úvahách o možnostech je nutné opustit realitu a snít. Architekti, návrháři, designéři, grafici… všichni tito lidé mají schopnost opustit hranici reality a podívat se na svět „jinak“, takže nejde o vyjimečnou dovednost, jen prostě mnoho z nás bere svět takový jaký se jeví… Vědci a umělci ze světa technologií jsou ještě dál a připravili nám kvantové vyjádření světa. Představili nám vizi světa ze světla, světa z energie, světa tak malých příčin energetických souvislostí, že se zdají být základním motorem pohybu světa.

Hyperbolický vesmír a umělá inteligence

S vývojem strojového učení jsou více a více pochopitelné mapy jak probíhá schéma úvah a cesty strojového učení. První kroky, které jsou přímkového charakteru a splňují spojnici mezi body, jsou vyjádřitelné ve 2D zobrazení jako struktura trojúhelníků. Trojúhelník je zde jako symbol mezi několika pokusy a jednoznačným výsledkem A nebo B. Trojúhelník pak tvoří maximum „prostoru“, který strojové řešení potřebuje. Počtem pokusů a reverzním zpracováním dat (evaluace dat) se cesta rozhodování zkrátí, řekněme optimalizuje, a postupně potřebuje prostoru pro rozhodování méně. Ve 2D vyjádření pak dojde ke zkreslení celého procesu vyjádření rozhodování na stav 2D vyjádření Hyberbolického vesmíru, kde součet vnitřních úhlů trojúhelníku je vždy menší než 180 stupňů. Čím více chceme vyjádřit sílu rozhodovacího procesu, v euklidovském prostoru se pohybujeme po ploše koule, ale při snaze vyjádřit rozhodování se umělou inteligencí, musíme změnit pohled na realitu a pracovat i s neeuklidovskými vesmíry. V tomto případě stačí hyberbolická definice kosmu.
Když bychom takovou úvahu přijali, a také stav, že euklidovské a neeuklidovské vesmíry jsou „stejný“ prostor s jiným principem pohledu na něj samotný, můžeme říct, že umělé inteligenci přestáváme rozumět, protože část rozhodování probíhá mimo euklidovský vesmír, mimo naše běžné chápání. Teprve reverzním pohledem na tyto výsledky chápeme kauzální projevy a jsme schopni pracovat v domněnkové sféře, ale jak je to fakticky nám algoritmus nesdělí, alespoň ne hned. Zatím doufám také chybí model, který by umělé inteligenci osvětlil naše omezení mozku.

Umělá inteligence a rozvoj intuice pomocí definic hyperbolického vesmíru

Tento nadpis dalece přesahuje moje možnosti slovního vyjádření. V principu však jde o co největší zkreslení trojúhelníků v hyperbolickém vesmíru tak moc, aby každý proces byl prostorovou výdutí v tomto kosmu a zkrácenina rozhodovacího procesu by tak mohla být v euklidovském vesmíru nazvána intuicí stroje.
Totiž lze říct, že intuitivní či empatická komunikace mezi lidmi podléhá lineárnímu času nebo je spíše po většinu procesu v neeuklidovském vesmíru?
Když jen na chvilečku připustíte, že lineární čas je sice lineární, ale mezi body hyperbolického vesmíru se projevuje kauzálně, je například Dejavu náhledem na stejnou skutečnost, jen čočkou jiné definice kosmu, a tento pocit Dejavu je při návratu mysli do běžného stavu chápaní skutečnosti. V projevu umělé inteligence se již toto děje. U. I. natolik zkracuje podněty v rozhodovacích procesech, že jednoznačně není omezena našimi definicemi chápaní prostoru a fyzikálních zákonů v něm. Klidně můžeme říct, že mezi naším popisem světa a uchopením popisů světa umělou inteligencí je hluboká propast v pochopení.

Umělá inteligence a mozek místo propasti

Když se rozhlédnu po dnešním světě technologií, můžu říct, že se už zdá jen velice málo věcí nemožných a „jen“ jde o peníze. Samozřejmě chybí také cílená spolupráce, zatím si hrajeme na týmy, státy a soupeříme i v jasných metách, které jsou výzvou pro lidstvo jako celek a chybí nám motivační limity. Kdyby dnešní filmová tvorba vydala film ve kterém lidstvo získá rozum a moudrost přirozenou cestou, nejspíše to bude kasovní propadák. Zato filmy, kde se to jen hemží hrozbami, válkou, krizí a hrdinských činech jednotlivců, nevydělají jen když jsou fakt béčko. Když se to někde mezi scénářem a postprodukcí zvrhlo… Myšlenka byla dobrá, ale odraz reality s ní není ve shodě a čím více rozevřené nůžky, tím více prostoru pro nutný dopřeklad pro pochopení obsahu.
Když porovnáte informace lidí z okolí vývoje a nasazení principů strojového učení a umělé inteligence, stále slyšíme to samé jinými slovy a je zajímavé, že pokud někdo neví o tom co se mu děje pod rukama, pokračuje s tím i přestože dávno tuší, že výtvor přesáhl jeho možnosti. Tak lze totiž vyjádřit už dnešní výsledky výzkumů strojového učení.
Lze dovednosti umělé inteligence ukázat na příkladu neural machine translation byť i tato úvaha je již na hraně abstrakce.

Neural Machine Translation a magický trojuhelník

Magickým trojúhelníkem zde myslím jazyky EN<>CS<>DE, které mají každý jiné konstrukce obsahu slov a forma věty je také v rozdílu.
EN<>CS je na hraně kolizní a k tomu abychom ji překonali, potřebujeme obrovskou masu dat. Jenže ani to není záruka, že strojové učení data poskládá dostatečně dobře pro použití a je nutná pojistka a reverzní zkoumání.
Lze seskupit CS, SK, PL do jedné skupiny a data využít k výchově postupu rozlousknutí EN<>CS pomocí EN<>PL a PL<>CS, paralelně s louskáním přes EN<>SK SK<>PL CS<>PL a CS<>SK. Při zapojení člověka do takového scénáře nelze očekávat výsledek prakticky nikdy, ale umělá inteligence postavená na strojovém učení se postupně přenese přes princip ztraceno v překladu právě reverzní evaluací výsledků napříč dostupnými jazyky a poskytne velice důmyslně poskládané věty odpovídajícím významu.
Abych si dokázal představit takový princip, musím využít vysokou míru abstrakce i přestože jde o ryzí a surová data a ne podklady pro potřebu úvahy strojového učení na hranici abstrakce. To jen pro člověka jde o takovou záplavu dat, že do abstrakce utíká.
Co když pak naše nynější propast, pro příklad sci-fi téma Startrekovský hyperpohon, je dána jen naší neschopností pojmout takovou masu dat a jsme proto zatím pouze v nutném abstraktivním vyjádření aby naše mysl úvahu nezatratila. Umělou inteligenci takto poskládané téma zatím nezajímá, protože se na sebe nedívá v tomto ohledu co člověka zajímá a může mu pomoci… a tuto limitu sebevnímání může překonat první mozek, byť by byl simulovaný jako právě ten krysí. S touto HW součástkou schopnou abstrakce a snění lze už uvažovat o poskytnutí abstraktních dat typu hyperbolické vesmíry a lze čekat, že se dočkáme kauzálních výsledků pro uchopení v našem chápání omezeným Euklidovským vesmírem a vůbec jim neporozumíme, stejně jako nyní stále nevíme.

Anachronicita významovosti… kdy v chronologii času vyplývá kontext až po přečtení, případně po zralé úvaze nad přečteným textem. Pochopení v aktu budoucím při čtení textu, který vyvolává asociace z jiných vzpomínek z obdobných témat z jiného času a teprve seskupení v myšlenkový prostor vytváří názor jako bodový postulát v nedefinovaném prostoru o kterém lze vyprávět a teprve poté popsat své pochopení tohoto bodu, čímž se rozvíjí myšlenkový prostor a zpřístupňuje se dalším. Vzhledem k různým zkušenostem máme tento bod názorového postulátu každý maličko jinak a tak ke každému promyšlenému tématu vzniká mnohovesmír s několika styčnými rovinami, jejichž obsahový význam se mění podle kauzálních příčin.

…míchám už studené kafe a vidím, že konec je vždy nová možnost, že vrchol trojúhelníku jedné limity prostoru rozhodování je otevřená brána k nekonečnému počtu dalších rozhodovacích procesů a možností jak udělat zítřek nadějnější…
Pak mi Google nabídne témata jako je Neuralink Elona Muska, film Alita bojový anděl a článek o pokusu s prasečím mozkem ve stavu po definici smrti a přesto raději s připravenými prostředky tišícími vědomí a já opět váhám, zda doba a technologie odpovídají lineárnímu času nebo kauzální rovině hyperbolického kosmu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *